Úvod
Text: Jiří Kaňovský
První výrazná polární záře letošního roku na sebe nenechala dlouho čekat a objevila se již v lednu, konkrétně 19. ledna v pozdních večerních hodinách a svým jasem konkurovala úkazům z listopadu roku 2023, nebo května a října roku 2024. Proč byla takto výrazná a proč přišla o celých 5 hodin dřív, než měla, si povíme v následujícím článku. Ještě doplním, že následující noc (z 20. na 21. ledna) bylo možno pozorovat polární záři opět, ale již slabší než noc předešlou. I tak byla vidět pouhým okem během několika zjasnění.
Co se vlastně událo oné noci z 19. na 20. ledna?
Dříve, než popíšu události mrazivého večera 19. ledna, je třeba se posunout o den zpět k dění na Slunci. Dne 18. ledna v 19:08 SEČ (18:08 UTC) došlo v aktivní oblasti označené AR4341 k rozsáhlé a silné erupci X1,9. “Běžné” erupce této třídy se projeví jako jasný záblesk v rentgenové oblasti spektra, tato však byla jiná, mnohem větší. Během ní se rozsvítila velká plocha na povrchu Slunce a bylo jasné, že vyvrhne velké množství materiálu. Zanedlouho se na obrázcích z koronografů objevila obří CME (Coronal Mass Ejection), tedy výron hmoty z koróny. Podle tvaru bylo jisté, že částečně trefí Zemi. Rychlost této CME byla úctyhodná, při příletu k Zemi stoupla rychlost slunečního větru až na 1200 km/s.
V noci z 19. na 20. ledna se očekával příchod tohoto mohutného oblaku k Zemi. Modely ukazovaly, že oblak měl přiletět v brzkých ranních hodinách 20. 1. Ovšem vše bylo jinak.
Večer, kolem osmé hodiny přichází rázová vlna, která stlačila plazma ze slunečního větru a hrnula ho před sebou. Jelikož obsahovalo velké množství protonů, tak se projevovalo i v rádiové oblasti silným rušením a také skokovým zvýšením radiace v okolí Země. Tomuto jevu se říká „protonová bouře“. Magnetické bouře mají G stupnici (G1 až G5), protonové S stupnici (S1 až S5). Tato byla neobyčejně silná a dosáhla druhého nejvyššího stupně, S4. Za nedlouho zareagovalo i magnetické pole naší planety Země a začaly se dít věci. Během několika (nižších desítek) minut i geomagnetická bouře dosáhla druhého nejvyššího stupně (G4) a zažehla se jasná polární záře. Psalo se 19. ledna 2026, čas 21:10 SEČ. (Všechny časy jsou uvedeny v SEČ)
Bz složka magnetického pole lítala nahoru a dolů jako zběsilá (výchylky se pohybovaly od -50 nT po +60 nT) a vytvářely se mohutné pulzy, tzv. subbouře (substorms), které hnaly ovál polární záře dále a dále k jihu.
Tato záře se zpočátku projevovala tak nějak „normálně“, červené sloupy viditelné očima na severní obloze. Za nedlouho se ale objevila výrazná zelená dole a sílila. Takto rychlý nástup nečekal snad nikdo. Ve 22:15 byl už nad severem ostrý pás zelené záře, nad ním červené sloupy.
22:20: objevuje se první nesmělá tzv. „protonová polární záře“. Souvisela s velkým množstvím protonů, jak jsem psal výše. Tato záře se projevuje pásem rychle se měnících oblaků, blobů a krátkých, zeleno-bílých sloupů, pokud je výrazná, tak i červenými sloupy ležícími mnohem výše, než ony zelené oblaky. Typické pro ni jsou i jakési bílé, až bílo-růžové záblesky a velmi rychlé změny jasu a pozic (pulsating aurora).
22:24: první „protonovka“ dosahuje maxima.
22:36: objevuje se druhá vlna, která je výraznější a blíže, než první. Zelené obláčky s občasnými sloupky se míhají po obloze a přesouvají se postupně k západu. Tím to ale nekončí.
Ve 22:43 se rozhořela tak výrazná záře, až to osvětlilo i krajinu jak Měsíc v úplňku. Objevil se pás bílo-zelených sloupů ve velké výšce a vše se neuvěřitelně rychle míhalo ze strany na stranu, přes sebe, zesilovalo, sláblo, měnilo pozici. Očima byly barvy slabší, ale i tak bylo občas vidět, jak ony bílé sloupky nechávají za sebou temně zelené obláčky. Toto maximum trvalo 5 minut, ale až do 23. hodiny se několikrát „protonovka“ vrátila, i když v už slabší podobě.
Poté se o slovo opět přihlásila “klasická” polární záře a to výraznými rudými sloupy, které vyšlehly ze zelené záře dole u obzoru, která však začala slábnout.
23:30: Dorazila hlavní masa CME, která za “normálních” okolností polární záři buď zažehne, nebo pokud již nějaká je, tak ji zesílí. Jenže se stal pravý opak. Hmota měla velmi špatné parametry (Bz skočilo na již zmíněných +60 nT), tím pádem neměla schopnost narušit magnetické pole Země a polární záři v podstatě udusila.
Mohlo by se zdát, že je po všem, ale nebylo. Nad ránem, na zadní straně CME se hodnoty otočily a nastalo peklo. Magnetická bouře dosáhla opět stupně G4 a vše jelo na novo, bohužel pro nás již bylo světlo.
Příroda měla ovšem schovaný zákusek v podobě polární záře pozorovatelné i následující noc. Během čtyřech zjasnění byla krásně viditelná očima (fotograficky bylo pozorovatelné páté, ještě za pokročilého šera). Bouře zvolna skončila až následující ráno (21. ledna). Celková výchylka dosáhla -218 nT a HPi přes 300 GW, čímž se stala čtvrtou nejsilnější bouří slunečního cyklu s číslem 25. Protonová a radiační bouře provázející tuto událost se stala třetí nejsilnější v historii měření.
Nyní již k pozorování samotné polární záře. Časy uvedeny v SEČ.
Jiří Kaňovský – Hranické Loučky (Olomoucký kraj)
19. 1.
Během pondělního podvečera jsem bedlivě sledoval ukazatele a aurorální monitory, jestli se náhodou už něco neděje, protože sluneční protony rostly do závratných výšin. v 19:20 dosáhla bouře síly S4 a nadále nabírala na intenzitě. S napětím jsme sledovali, kam až to vyleze, nakonec skončila těsně pod hranicí S5. Kolem osmé večer se stalo něco, co málokdo z nás čekal. Na grafech z družic se objevil ostrý propad Bz, nárůst hustoty slunečního větru, ale rychlost zůstala velmi nízká, jen něco přes 300 km/s. Něco nesedělo. Samotná CME před sebou hrnula jakýsi chuchvalec hustšího plazmatu, který byl plný jak protonů, tak i energetických elektronů. Ty měly na následující události významný vliv, ale to popíšu až na konci článku. Podstatné bylo, že Bz složka magnetického pole lítala do záporných hodnot a to velmi výrazně. Dalo se očekávat, že aktivita polárních září započne ještě před samotnou CME, přibližně kolem desáté večer našeho času.
Ve 21:00 jsem na kamerách v Německu zaregistroval červený oblak, který byl neklamnou známkou toho, že se polární záře již zažehla. Zburcoval jsem rychle kamaráda, který se připravoval na odjezd na místo až před desátou, že musíme hned jet. V tuto dobu vyskočil Kp index na hodnotu 8, ale ten pro nás nebyl až tak podstatný, protože se jednalo jen o důsledek toho, co se dělo na obloze.
Po příjezdu na místo, před půl desátou Marek (kamarád) hlásí, že vidí červenou oblohu. Mi se taky lehce zdá, ale může to být jen klam. Po zkušební fotce na mobil je to jasné, POLÁRNÍ ZÁŘE, A VELKÁ.
Rychle rozkládám stativ a pořizuji první snímky severní oblohy, na které tančí červené sloupy. Vybrali jsme si skvělé místo, protože nejjasnější je záře přesně v oblasti, kde nesvítí žádné velké město. Na SV výrazně svítí Nový Jičín, na západě pak Hranice a zejména lom tamní cementárny.
Ve 21:50 nastává první maximum, červené sloupy tancují ve velkém oblouku s nejvýraznějším místem nad SSZ obzorem. Pod nimi se nenápadně začíná objevovat zelená polární záře.
Po desáté večer sloupy slábnou, zato nad obzor se vyhoupl jasný zelený oblouk. Chvíli jen tak pozorujem z auta, kam jsme se šli schovat před zimou. Ale zelená stále sílila, tak jsem šel znovu fotit. Druhý důvod byl ten, že se zelená rozdělila na dva oblouky ležící těsně nad sebou. To se již nenápadně projevovala ona protonová polární záře. Nad zeleným obloukem se opět objevily slabší, ale vysoké rudé sloupy.
Hlavní dějství začíná kolem 22:20. Objevují se oblaky protonové polární záře. Zpočátku připomínají ty, které byly vidět i v květnu roku 2024, ale velmi rychle dávají najevo, že tato “protonovka” bude jiná. Po několika epizodách místy velmi jasných obláčků a zelených sloupků poměrně nízko nad obzorem se ve 22:35 rozzářil mohutný oblouk vysoko na obloze a začalo divadlo, kterému se snad rovná jen polární záře v severských zemích. Přeléval se ze strany na stranu, pulzoval, sílil a slábl a to vše s neuvěřitelnou rychlostí. Stáli jsme tam s Markem a nevěděli kam se dívat dřív. V jednu chvíli se rozzářila ona protonová záře tak jasně, že to osvětlilo krajinu jako Měsíc v úplňku. Při tomto prudkém maximu se v ní také objevovaly krátké sloupky bílé barvy, které rychle měnily pozici a zanechávaly po sobě temně zelené obláčky, jejichž barva byla vidět i pouhým okem.
Ve 22:50 protonová záře slábne, ale aurora jako taková neřekla poslední slovo. Ze zelené záře u obzoru opět vyšlehly rudé sloupy, nejprve na severovýchodě, později mnohem jasněji i na severu a především severozápadě, kde se po jedenácté večer objevila skupina velmi jasných a vysokých sloupů. Poté začala záře velmi zvolna slábnout, především ubylo zelené. Červená dlouho setrvávala, ale stala se očima velmi slabě viditelnou, na fotkách však obloha stále zářila rudě, ovšem již bez výrazných sloupů.
Kolem 23:30 jsme to s Markem zabalili a plní zážitků jsme se vrátili z pozorovacího místa domů. V tuto dobu dorazila k Zemi hlavní masa CME, ovšem s velmi špatnými parametry (zejména Bz vysoko v kladných číslech, kolem +60), takže nic nebylo platné, že rychlost slunečního větru přesáhla 1200 km/s. Záře jednoduše zhasla, kromě rudého zášlehu někdy kolem druhé ranní.
Do postele jsem ulehl až kolem půlnoci, takže vstávání ráno ve 4:50 do práce nebylo úplně příjemné, ale za ten zážitek to stálo. To jsem ještě nevěděl, že večer budu fotit přídavek.
20. 1.
Ráno, v práci, když jsme měli přestávku na snídani jsem se podíval na data a zjistil, že bouře zuří v plné síle, u nás již bylo bohužel světlo, tak si užívali v USA. “Kéž by to vydrželo do večera” říkal jsem si. A ono vydrželo. Pravda, nebylo to takové peklo, jako předešlý večer, ale záře byla i tak vidět očima.
kolem 17:30 jsme opět vyjížděli na místo, tentokráte ve třech. Naši posádku doplnil ještě Markův kamarád Ríša, pro kterého to byla první polární záře v životě. První zjasnění jsme již nestihli, proběhlo ještě za pokročilého soumraku, ale na fotkách byla záře viditelná. Občas se zdálo očima, že je obzor světlejší, než by měl být, bohužel ona zelená se schovávala v oparu, který byl větší, než předchozí noc. Také foukal nepříjemný vítr od jihu, tak jsme byli většinu času v autě.
V 18:25 registruji na kamerách zjasnění, tak jdeme ven a nestačíme se divit. Polární záře je, i když slabě, vidět očima a zesiluje. Postupně se objevuje několik sloupů, z nichž ty největší jsou poměrně jasně viditelné a stoupají vysoko nad SZ obzor a přesouvají se k západu. Na fotkách mají krásně růžovou, až fialovou barvu, protože do nich ještě svítí Slunce. Toto maximum trvalo asi 15 minut, pak záře zeslábla pod hranici viditelnosti okem. Čekali jsme tedy, co se bude a nebude dít.
O hodinu později, v 19:30 přichází další zášleh, jasnější než první a také delší. Polární záře je očima viditelná asi půl hodiny jako slabě zbarvené sloupy. Na fotografiích červeno-zelená s fialovým horním okrajem na levé straně. Protože venku byla zima a předchozí noc jsem šel spát pozdě, tak jsme se vrátili domů, i když se čekalo další zjasnění. To naštěstí pro nás takzvaně nevydalo a nebylo z něj nic, kromě trochy zelené při obzoru.
Polární záře pak předvedla ještě dvě další zjasnění, přičemž mezi 23:30 a 0:30 se objevila ještě jasnější záře, než večer, zřetelně viditelná okem. V tu dobu já už ale spal. Poslední zášleh přišel pak v 1:30 ráno 21. ledna.
Tímto končí můj další příběh s polární září a doufám, že ne poslední v tomto cyklu sluneční aktivity, který je již v sestupné fázi maxima, ale právě v této fázi se mohou objevit silnější a častější erupce, než v samotném maximu, jako tomu bylo v památném roce 2003, 3 roky po tehdejším maximu. Jsem rád hlavně za kamarády Marka a Ríšu, pro které to byla první velká polární záře v životě (pro Ríšu úplně první) a také nebýt Marka, tak bych neměl jak jet a musel bych pozorovat z domu.
Jan Jareš – Desná u Litomyšle (Pardubický kraj)
19. 1.
Když se během neděle 18.1.2026 ve večerních hodinách ozvalo Slunce svou erupcí X1,95, začala poměrně velká očekávání, jak to nakonec celé dopadne. Podmínky podle všeho měly být naprosto ideální, protože předpovědi slibovaly jasnou oblohu prakticky po celé republice a Měsíc se nacházel těsně po novu. Již během ranních hodin v pondělí 19.1.2026 se začaly objevovat první odhady příletu oblaku k Zemi. Modely dávaly víceméně shodné výstupy v načasování dopadu, bohužel pro nás ve střední Evropě trochu nešťastně. Během pondělního dne začaly celkem masivně růst protony, tento vzestup se dále umocňoval s blížícím se večerem. Vzhledem k raketovému nárůstu ve večerních hodinách se dalo předpokládat, že očekávaný materiál dorazí o několik hodin dříve. Přibližně po osmé hodině se tyto domněnky potvrdily, protože na družici byl zaznamenám výrazný propad složky Bz. (Pro upřesnění, nejednalo se o CME jako takovou, ale o rázovou vlnu před ní, viz výše).
Na své pozorování jsme se společně s bratrem vydali ve 21:30 s domněním, že budeme mít přibližně ještě 25 minut čas na to se připravit. Již po příjezdu na místo a rozbalení techniky jsme fotograficky viděli polární záři, první očima viditelnou polární záři jsme zaznamenali ve 21:38. Kolem 22:00 se začal poměrně významně objevovat i zelený ovál, který během pár minut nabral na síle a celý se viditelně zvedal nad obzor. Bylo tedy už víceméně jasné, že to, co přijde během následujících minut bude jak výjev z polárních oblastí severských zemí a zároveň konkurence pro známou situaci s polární září z května 2024. Přibližně ve 22:15 se začaly v levé části oblohy objevovat mimořádně jasné, pro aktuální nastavení expozice ve fotoaparátu až vypalující, oblasti protonové polární záře.
Po krátké pauze, se prakticky až do 23:15 objevovaly chvílemi i velmi jasné oblasti protonové polární záře, které sahaly téměř až do nadhlavníku. V momentě nejsilnější záře byla celá severní polovina oblohy osvětlená tak silně, že se dal stejně jako v květnu 2024 pozorovat vlastní stín.
Před půlnocí, vzhledem k setrvávajícím kladným hodnotám, bylo již to nejsilnější za námi, a tak jsme plni emocí ukončili pozorování a vydali se domů. Nutno říci, že to byl mimořádný zážitek, kdy se člověku před očima v řádech vteřin měnila polární záře před očima. Myslím, že něco tak silného a v takovém rozsahu zas nějaký čas v našich zeměpisných šířkách neuvidíme. Trochu nezapomenutelný večer to byl také z důvodu, že v době pozorování na otevřeném prostranství v polích na kopci ukazoval teploměr -6°C, nicméně pocitová teplota se chvílemi díky silnému větru dostávala poměrně hluboko pod -10°C. No, ale přežili jsme :).
20. 1.
V úterý se během dne udržely poměrně slušné podmínky, a vzhledem k „rozjetému“ oválu a přetrvávající bouři G4 bylo pravděpodobné, že minimálně fotograficky bude polární záře opět viditelná. Tentokrát se však jednalo spíše o nárazové výstřely, takže to bylo hodně o štěstí se trefit do impulzů, které byly chvílemi i očima viditelné
Tomáš Michálek – Uhersko (Pardubický kraj)
19. 1.
O situaci kolem polární záře jsem se díky kolegům dozvěděl s dostatečným předstihem, a proto jsem neváhal. Už v době, kdy byl její výskyt prokazatelně zachycen na webkamerách, jsem vyrazil na své oblíbené místo fotografovat. Po příjezdu kolem 22. hodiny jsem vybalil techniku a pustil se do focení. Celou akci výrazně znepříjemňoval silnější vítr s nárazy okolo 12 m/s a teplota kolem −4 °C, pocitově ještě nižší. Tuto krásnou podívanou jsem dokumentoval přibližně 2,5 hodiny a poté jsem se promrzlý vydal na cestu domů.
Tento zážitek pro mě byl výraznější než polární záře v květnu 2024. Tentokrát byly pouhým okem jasně viditelné jak červeně zbarvené sloupy, tak i výrazné zelené oblasti, které rychle měnily svou polohu i intenzitu. I když jsem se domů vracel promrzlý, byl jsem spokojený a rozhodně nelituji, že jsem vyrazil a nenechal si tuhle podívanou ujít.
Dáša a Honza Drahokoupilovi – Třebusice; Brandýsek – okr. Kladno
Večer jsem trávila ve společnosti excelových tabulek nic netuše, neboť s aurorou jsem počítala spíš až na další den. A to ještě určitě přijde ráno a pokud ne ráno, tak určitě bude něco špatně a známe to…
Z čísel a sloupečků mě přišel vytrhnout Honza s oznámením, že možná ta polární záře bude už dnes. To je komplikace. Lukáš už prý mizí do terénu. No to se nedá nic dělat, možná pošlu kolegovi místo excelu nějakou pěknou fotku :-P.
Kam teď? Na náš oblíbený Hazmburk to bylo již daleko. Rybník u Loděnice také není nejblíž a navíc zrcadlení ve vodní hladině bude nejspíš bránit led. Možná by bylo zajímavé zkusit nedaleký Okoř, ale ten je poměrně utopený v údolí a bůhví, jak se ta případná aurora dostane vysoko nad horizont.
Začali jsme na jistotu mezi poli v sousedních Třebusicích. Náš oblíbený vjezd do pole byl zatarasen mantinelem zbytkového sněhu, ale naštěstí u posledního domku v obci se dalo zastavit a pak už stačilo jen trochu popoběhnout.
Už po příjezdu bylo patrné, že domů s prázdnou nepojedeme. Honem jsem rozbalila výbavu a udělala první průzkumnou fotku, ale už pouhýma očima jsem viděla, že tam ta červená je. Zatím hlavně na SZ. A kdyby jen červená, při horizontu to vypadá i na zelenou. Začali jsme pobíhat a hrát si se stromy kolem silnice, zatímco červená lezla stále výš a výš a celý sever se rozsvítil zelenou.
Pomalu širokáč přestával stačit, ale na druhý foťák s rybinou, který čekal v batohu, nebyl čas. Kromě focení jsme se ještě snažili zalarmovat kohokoliv, kdo nám zrovna přišel na mysl.
Najednou přišel onen známý „škrt sirkou“, na nebi se rozzářily protonové skvrny a nad hlavou se to roztančilo. To je nádhera. Herdek, co ta rybina. Vytáhnu druhý foťák z batohu, ale zjistila jsem, že na něm chybí destička. Ta zůstala doma na teleobjektivu. Na přešroubování destičky potmě z foťáku na foťák není čas. Ještě pár snímků a pak to na chvilku trochu zesláblo.
Nezkusíme přeci jen ještě Okoř? Od auta nás odtrhl další roztančený pásek přímo nad hlavou. Herdek, já tu destičku měla přešroubovat…
Zkusíme přesun, kdy jindy než teď. Naskákali jsme do auta a vyrazili k Okoři, kam nyní nebyla cesta jako jedna ze sta jen doprovázená křivýma stromama, ale také skřípajícíma zubama. Raději tam ven moc nekoukej.
Zaparkovali jsme u závory zavřeného parkoviště a spěchali jsme na louku k hradu. Očima nic moc vidět nebylo, ale foťák odhalil hrad v rudé záři, za kterou by se nemuselo stydět ani Kladno. Chvíli jsme čekali na další zážeh, jako se to povedlo tenkrát v květnu, kdy po první várce přišla druhá a ještě lepší, ale to se tentokrát nestalo. Naopak sever úplně zhasnul, a tak jsme alespoň mohli v klidu vyrazit domů do tepla a do postele, protože nám už byla docela zima a také již bylo poměrně pozdě.
Tato polární záře pro nás tu z 10. května 2024 nepřekonala, ale důstojně se zařadila hned za ni.
Druhý den večer se pokračovalo, byť už ne s takovou parádou, jako předchozí den. My s Honzou měli bohužel jiné povinnosti, a tak došlo pouze na nouzový cvak z domova. U nás v Brandýsku ale vládlo poměrně silné kouřmo, takže výsledná fotka je pouze dokumentační.
Lukášovi se u Trutnova vedlo lépe.
Jarda Fous – Buškovice u Podbořan (Ústecký kraj)
Jarda posílá pár fotografií mezi 22:30 a 23:30. Měl odpolední směnu v práci, tak dřív nestíhal.
Michal Janoušek – Slaný, okr. Kladno
Když mi někdy kolem desáté večer zazvonil telefon a na něm Honza, divil jsem se, kvůli čemu může v tenhle nudný zimní den volat. Jak to řekl, chvíli jsem se zmateně divil, pak pokládám telefon a následovalo nejprve nějakých 10 minut stresu a nervů. Všechno rychle pobalit, dobře se obléknout, a rychle se dopravit na nějaké místo, odkud je vidět na sever. Jenže kolo mám píchlé, auto mělo zase zamrzlé okno zvenku i zevnitř. No nějak jsem dojel na své nové pozorovací místo, odkud jsem už před čtvrt rokem střelil svou kalendářovku. Vyškrábal jsem se po svahu, nainstaloval foťák a poprvé se podíval na oblohu. Opravdu – je tam! Obloha se ve výšce znatelně červenala a u země bylo vidět zelené světlo. Hned na to jsem se podíval na displeji. Neskutečné! Pravá polární záře – snad jako v Radostovicích.
Východní stranu komplexu záře ale příliš rušila světla aut z dálnice a z města vůbec. Po prvních úspěšných fotkách jsem proto vyrazil směrem dál od silnice a různě se pohyboval po poli a občasně fotil. To se ale náhle v západní části nečekaně rozjasnily zelené skvrny. Ty si s mým foťákem nějakou dobu hrály na schovávanou, protože stejně tak rychle jak vznikaly, zase mizely a chvíli trvalo, než jsem některý v plné síle zachytil. Chvílemi byly tak jasné, že by na jejich focení či natáčení bývalo nebylo potřeba ani žádnou speciální techniku. A pak zase doslova během vteřiny pohasínaly.
Vydržel jsem pozorovat a fotit ještě přes půlnoc, zatímco záře zvolna slábla. Nevšední zážitek trochu snižovalo světelné znečištění dohromady se zhoršenou dohledností, takže fotky už nepůsobily tak zázračně, jak jsem si „zvykl“ z Radostovic. A na závěr tu mám ještě druhou, trochu příjemnější trampotu. Někdy v průběhu focení jsem zjistil, že u sebe nemám telefon. Evidentně mi musel vypadnout z kapsy, jak jsem přebíhal mezi jednotlivými foto-zastávkami. Ale ještě chvíli před tím jsem si s ním svítil na objektiv. Inu vydal jsem se zpátky po svých stopách ve sněhu a snažil prohlížel okolí trasy, i když už nebylo čím si svítit. Dlouho to vypadalo, že je hledání beznadějné, až náhle vidím, jak něco černého leží ve sněhu. Byl to on. Možná že k jeho nalezení trochu pomohlo i světlo polární záře.
Tomáš Novotný – Nové Strašecí, okr. Rakovník
Proč se polární záře z 19. 1. chovala tak podivně a proč byla velmi špatně předvídatelná?
Text: Jiří Kaňovský
V první řadě byla tato polární záře nad míru vzácná, protože ji nezpůsobila samotná CME, nýbrž rázová vlna a stlačené plazma před hlavní masou. Tomuto jevu se říká “shockwave sparked aurora”. Ta je sama o sobě vzácná a hlavně nebývá takto výrazná. Jenže onen večer tu bylo ještě něco navíc a to protony a elektrony, které způsobovaly onu mimořádně silnou radiační bouři, nebo také SPE (Solar Particle Event), která dosáhla úrovně S4 (teprve druhá přímo změřená S4 bouře).
Tato SPE měla velký vliv i na to, jak se bude záře chovat.
- Protony: právě tyto protony byly zodpovědny za masivní outburst protonové polární záře. V oblasti Van Allenových pásů jich byly velké přebytky a tak urychlovaly elektrony směrem k Zemi a vytvářely ony protonové polární záře.
- Elektrony: kromě protonů bylo také přítomno nadměrné množství energetických elektronů, které měly velký vliv na chování oválu polární záře. Během této události byly naměřeny údajně nejvyšší hodnoty těchto elektronů vůbec. Díky tomu nebylo potřeba zmagnetizované plazma k zažehnutí polární záře, takže Kp index a další parametry nám byly v tuto chvíli takzvaně k prdu.
Výsledek? Polární záře se zažehla ještě předtím, než bouře skokově dosáhla úrovně G4, záporná Bz na čele rázové vlny pak pomohla k rychlému roztažení oválu polární záře k nám, proto tak rychlý nástup.
Z toho plyne, že Kp index NENÍ vždy směrodatný parametr, poněvadž i při nízkém Kp indexu může být polární záře jasně viditelná očima z našich šířek a naopak. Záleží na složení a vlastnostech plazmatu uvolněného během erupcí.
Mnohem důležitější je orientace magnetického pole (Bz) a hustota materiálu přicházejícího ze Slunce. Stabilní Bz v záporných hodnotách ale také není zárukou silné polární záře po delší dobu. Ta svědčí zelené části oválu, naopak červená barva a sloupy potřebují pulzy (subbouře), takže je vždy lepší, aby Bz kolísala.
V neposlední řadě, pokud vypadají parametry vhodně je dobré sledovat webové kamery, například z Maďarska, protože je jižněji než my, tak pokud je TAM polární záře, tak bude jistě i nad naším obzorem.
Na úplný závěr snad jen to, že se máme stále z čeho učit a také, že se vyplatí sledovat KAŽDOU polární záři, protože nikdy nevíme, jaké překvapení nám příroda nachystá.
Související odkazy:
https://www.bourky.cz/mimoradna-polarni-zare-v-noci-z-10-na-11-kvetna-2024/ – Mimořádná polární záře v noci z 10. na 11. května 2024
https://www.swpc.noaa.gov/ – NOAA SPACE WEATHER SCALES
